Dajw – Útěk před realitou
Zhlédnuto: 1 447 x

Dajw – Útěk před realitou

Sedíte na semináři osobního rozvoje, sledujete video nebo jste si přečetli knihu, kde se mluví o důležitosti pozitivního myšlení, nastavení mysli a myšlení úspěchu. Jste nabití energií, motivovaní začít pracovat na svém způsobu myšlení a najednou to přijde… stane se něco, co vás rozhodí a způsobí špatné pocity. Vzpomenete si na seminář, videa nebo knihu, kde se říkalo, co se má v takovém případě dělat a vy své zaměření přesměrujete na něco pozitivnějšího, co chcete zažívat. Na nějakou chvíli se cítíte lépe a říkáte si, jak dobře máte pod kontrolou svoje emoce. Pak to ale přijde znovu… ten nepříjemný pocit, který vám daná situace předtím vyvolala. Tak uděláte znovu to, co jste se učili a co jste slyšeli… ihned začnete myslet pozitivněji, afirmovat to, co chcete, a představovat si realitu takovou, jakou si přejete.

To vám na nějakou chvíli zase pomůže. Nicméně ten pocit se zase vrátí a je tentokrát silnější… „Zatraceně, co mám dělat. Zase je tady. Tohle nechci cítit. Chci se cítit dobře,“ říkáte si.

Zní vám to povědomě?

Spousta z nás si tímto prochází. Všude okolo slyšíme, jak když se cítíme špatně, budeme si přitahovat situace, ve kterých se zase budeme cítit špatně. Tak děláme vše, co dokážeme, abychom se tak necítili, a utekli od toho pocitu někam, kde se cítíme lépe.

V tomto konceptu se skrývá jedna velká past. Víte jaká? Možná to už tušíte.

Snahou se změnit to, jak se cítíme (zejména v případě nepříjemných emocí), často může vést k odporu k jakýmkoliv „negativním“ emocím. A co se děje, když jsme vůči něčemu v odporu? Tvoříme více odporu. Blokujeme si cestu k tomu, co chceme. A co hůř, často se soudíme za to, že negativní emoce cítíme, a říkáme si, že třeba děláme něco špatně, když je cítíme.

Sám jsem prošel obdobím, kdy jsem byl přesvědčen, že cítění negativních emocí znamená, že si do života přitáhnu zase něco negativního… tak přirozeně jsem se snažil mít nad svými myšlenkami kontrolu, abych se cítil co nejlépe, a tudíž si do života přitahoval jen samé příjemné situace. Tohle přesvědčení má jednu velkou stinnou stránku, a tou je odpor k cítění čehokoliv jiného, co není příjemné… a to souvisí s dalším problémem, a tím je neschopnost navazovat hluboká spojení s druhými lidmi, která nezbytně zahrnují zranitelnost, a zranitelnost mnohdy zahrnuje to, co by spousta lidí nazvala „negativní“ či nepříjemné emoce.

Jenže když jsme v odporu vůči čemukoliv, ať už jsou to negativní emoce nebo něco jiného, tvoříme více odporu, který se nám pak v životě bude zrcadlit. Nemůžou za to samy negativní emoce. To je ten paradox.

Sami si představte situaci… právě jste se rozešli se svým přítelem/přítelkyní, přirozeně se z toho cítíte smutně/zklamaně, povíte o tom svému kamarádovi/kamarádce a ta vám ihned řekne něco ve smyslu: „Však on na tebe čeká někdo lepší. Vše je tak, jak má být.“ Jak byste se cítili v takové situaci? Osobně bych se cítil neuznaný ve své „realitě“, která zahrnuje smutek a zklamání… a pokud někdo přijde a hned mi začne vyprávět tyto „vyšší pravdy“, akorát se z toho budu cítit tak, že druhý člověk je neschopný se vcítit do mé situace a uznat a vidět skutečnost toho, co prožívám.

A takto žije spousta z nás… jsme oddělení ve svých bublinách a neschopní se mezi sebou propojit ze strachu cítit něco nepříjemného… jen protože jsme se naučili, že cítit něco nepříjemného není v pořádku.

Osobně se stále učím přijímat všechny emoce a učím se si vůbec přiznat, že třeba cítím vztek, stud, zklamání, smutek… zvlášť je to těžké sdílet s druhými lidmi, kteří třeba v nás ty emoce vyvolali. Navíc za spoustou těch emocí máme hodně myšlenkových příběhů, které nám brání si je plně procítit. Příběhy jako: „Pokud cítím vztek, znamená to, že jsem špatný člověk, a lidé mě opustí.“ Je něco ale velmi osvobozujícího si připustit to, jak se cítíme, a že to, jak se cítíme nyní, je naše momentální realita… a hlavně, že je to v pořádku.

Pokud si nepřiznám to, kde jsem, tak se nemohu posunout k tomu, co chci. To může vypadat třeba tak, že si přiznám, že se cítím bezmocně v dané situaci a nemám ponětí, co dělat. Je mnohem zdravější si to přiznat, než před sebou a ostatními předstírat, že se tak necítím, a snažit se ten pocit změnit. Pokud si nejsem schopný si to přiznat, kde se nacházím, tak pochopitelně nemohu vědět, jak se dostat tam, kam chci.

Snažit se žít v extrému a cítit jen jednu polovinu spektra emocí a pocitů, je jako se snažit žít poloviční život.

Jak jeden můj blízký kamarád výstižně řekl: „To, že cítíš tuto emoci, znamená, že funguješ správně… ať je ta emoce jakákoliv.“ To znamená, že jakákoliv emoce je opodstatněná a je v pořádku ji cítit. A paradoxně tím, že si ji dovolíme procítit, se skrze ni dostaneme rychleji, než kdybychom se ji snažili změnit.

Tohle je samozřejmě velmi obsáhlé téma se spoustou nuancí a bylo by těžké vše obsáhnout v jednom článku a popsat různé souvislosti.

Máte s tímto vlastní zkušenosti? Máte nějaké otázky? Podělte se s nimi do komentářů.

Líbil se vám článek a video? Níže přispěním libovolné částky podpoříte mě a obsah, který zde nabízím. Oceňuji Vaše Dary.

David Dajw Formánek

Zanechte odpověď

Your email address will not be published. Required fields are marked *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

css.php